Co mě zabilo

9. srpna 2018 v 22:17 | t
Co mě zabilo?
Začala bych tím, co se tím vlastně myslí.. Tak obecně. Protože jsem očividně živá. Očividně. Živá. Očividně živá. Ale fakt jen očividně. Úsměvy, sarkastické a docela dost zlé vtípky (až se divím, že si stále někdo dokáže myslet, že to je pouhá sranda, vtip) a sem tam nějaká ta fotka na sociální síti, jakože žiju. Ve skutečnosti mě bolí se s někým bavit, tedy bolí.. Bez prášků už to ani nejde, vždy se někam vydám "jo! budu mezi lidmi a bude mi fajn" a jakmile se blížím někam tam, kde se to má stát, zmatkuju. Chci domu. Chci do postele a vzít si sluchátka a ležet. A sledovat strop. A občas si dát prášek, aby mi přestalo tak rychle bít srdce, aby se mi přestaly potit ruce a abych přestala mít ten strach. Ten strach. Ani nevím, z čeho. Nebo z koho. A tak podrbu kočku a pustím si nějakou hudbu a uteču.
Proč o tom nikomu neříkám?
Vypadám na venek prostě velice v pohodě.
Co mě tedy zabilo?
Když jsem byla tak 10-11 let, byla jsem neskutečně kreativní člověk. Fantazie nad mraky, pořád jsem něco vytvářela. Fotila jsem, malovala, kreslila vytvářela. Přišla jsem ze školy, mimochodem ze školy, kde jsem to nesnášela, už jen kvůli tomu, že jsem se vůbec nemusela učit a stále jsem měla samé 1 (jen trapný druhý stupeň) a nikdo mě neměl rád. Byla jsem pro ně ta holka, co se určitě furt jen učí. Utekla jsem. Přišla jsem domů ze školy (domov se tomu ani říkat nedalo) a hned jsem něco tvořila. Psala jsem. Byl to můj útěk pryč. A pak jsem nastoupila na gympl. Začala mi první fáze umírání. Ze školy jsem přicházela vyčerpaná, snažila jsem se tam pořád někomu zavděčit, přeci jen, měla jsem s nimi být další 4 roky. A to jsem si poprvé všimla, jak mě šíleně naplňuje být středem. Ale zároveň.. pak přijít domů ve 14:30 a spát až do večera. Najíst se, umýt.. A spát až do rána. A takhle prožít dva roky. Ztratit se totálně. Totálně se ztratit. Přestala jsem si psát a začaly problémy.
Které byly vyřešeny nástupem M, začali jsme pít. Skoro pořád. Zároveň mě osvobodil, ale nebral mě vážně. Vůbec. Zase jsem se musela někomu zavděčovat, zase jsem chodila vyčerpaná s tím rozdílem, že jsem byla vyčerpaná s motýly v břiše (jestli se to ještě vůbec používá). Na hovno. Strašně jsem chtěla, aby se mě ujal, aby mě "zachránil", konečně mi přišlo, že bych mohla něčí být (zní to hrozně). Byla jsem zvyklá být zavřená v pokoji. Chtěla jsem být zavřená s ním. V pokoji. On ne.
Tak strašně to bolelo, ani nevím. Získala jsem si ho sexem. A to zní ještě hůř. Nějak tak vím, že jsme se určitě měli už předtím, ale já chtěla, aby mě měl víc, aby mu na mě záleželo, aby se zajímal.. A tak to po čtyřech měsících tak nějak přišlo. Alespoň jsem si myslela. Pili jsme dál, milovali se (tedy já s ním, on nevím, ale měl mě rád..) a tak. A tak. Atak. Uplynulo to rychle, poslední ročník.
Začala jsem být závislá na víkendovém osvobození se alkoholem. Dokonce mi nevadili ani lidi. Bylo mi fajn s lidmi a alkoholem. Začala jsem kouřit. Měla jsem byt sama pro sebe a tak to bylo každý víkend.
A pak jsme spolu byli rok. Na naše výročí se opil a usnul. Já se bavila s jeho dvěma kamarády. Jenže v tu dobu už jsem to udělala. A bylo to tak asi měsíc, možná dva. Mám z toho jen mlhu, kaši v hlavě. Občas si ještě vzpomenu a usměju se. Proč se sakra usměju!
Začala jsem se hledat. Chtěla jsem změnu. Žádná nepřišla. Ale jelikož byla krize, ostříhala jsem si vlasy, tak to dělám vždy, když se něco stane (rozchod, rozchod 2, stěhování, a teď).
Ale proč se sakra usměju. Občas se mu kouknu i na profil, nebo pročtu staré zprávy. Je to těžký, nikdy se se mnou nikdo nerozešel, je to dobře? Asi jsem já ta, které stále něco vadí? V hlavě mě hlodá "byli by s tebou vydrželi do konce života, kvůli sexu", takže: kde je moje (zdravé) sebevědomí?
"Jsi úplně k ničemu, co z tebe bude? Podívej se na sebe, zase jsi přibrala, nežer furt. Hm, stejně máš větší boky než já. Přestaň se ňoupat, vypadáš hrozně. Oblíkáš se jak kluk, vypadáš jak onuce. Nikdo tě takovou nebude chtít. Vrátí se ti to na tvých vlastních dětech. Jdi už spát."
Díky mami, zabilas mě
 

11:30 - životní rozhodnutí

6. března 2018 v 11:30 | t
Jestli existuje něco horšího než životní rozhodnutí? Možná? Ale momentálně je to tak.
Jak se má člověk, člověk jako já - trošku dětinská osmnáctiletá holka, co neumí být sama, co se nedokáže soustředit víc jak dvacet minut a ráda jen tak leží a hrabe se v myšlenkách (to už nerada) - ROZHODNOUT, jak bude (v podstatě) pokračovat její život? Tím myslím to, jakou si vybrat vysokou školu. Jasně, po roce, který stráví na škole, o které si myslela, že bude fajn, může přeci odejít a zkusit jinou vejšku. A vyplejtvat tak rok života. Jo. Ne. Taky nemusí jít na žádnou vejšku, ale kurva musí, protože na střední šla na gympl. A proč? Protože nevěděla, co si vybrat. A po čtyřech letech je to tu znovu. A nesnáším změny. A seznamování se s novými lidmi/věcmi/zvyky/prostředím.
Co takhle jet pracovat do zahraničí? "Jsi blázen?" Jo, jsem. Ale to nezvládnu, nenechám tady všechno. "Pojedu s tebou," řekl mi.

A tak se mi v hlavě nakupila miliarda myšlenek o společném roce v cizině s prací. A s ním. V cizině. Rok. Je to ujetý. To není možný.. Hledám na internetu. Nesnáším hledání na internetu. A mám strach, jak to dopadne. Strach.

Krystalové řeky

30. května 2015 v 23:09 | T.
Drazí, jsem zpátky.
Jsem to zase já, stejně depresivní v černém chodící holka, která po nocích píše články bezesmyslu. Hlučně tichá a mírně v jiném světě. Ve světě, kde je duha způsobena nadměrným výskytem jednorožců, proč ne.
Nedávno jsem tak nějak dospěla k závěru, že cukrová vata by se měla prodávat zadarmo. Tedy spíše dávat. Jen si to vemte, potulujete se unavení po ulicích a najednou BUM! Vidíte stánek s cukrovou vatou! Modrá, zelená, žlutá, nevíte jakou si vybrat, protože cukrová vata je dobrá! Ach, celý odstavec o cukrové vatě, stojí to za to.
Další věcí, která mi tak nějak utkvěla v hlavě.. Fajn. Holka nemůže být kamarádka s klukem, který k ní projevu jiné (hlubší) city. Právě (již 7 měsíců) probíhají neustálé rozepře mezi mnou a O. (to 'O' je jen tak, nechci psát skutečná jména) Rozepře je slabé slovo, nazvala bych to.. Proboha, já vážně nevím jak! Neustálé hádky, pošťuchování, fyzické a psychické napadání. A.. to je asi tak všechno, myslela jsem, že se tady rozepíšu jak nikdy ale.. Prostě k tomu nemám co říct.
Pátek:
Nejmenovaná osoba (ano, je to O.) mě celý den pronásledovala v myšlenkách - šel s mou blízkou přítelkyní (R.) do školy a mně nezbylo nic jiného, než jít sama. No teda povím vám, jít (celý JEDEN KILOMETR!) bez sluchátek a jentak poslouchat vlastní myšlenky, to je sebevražda. Do školy jsem dorazila víc mrtvá než živá a jisté osoby pohybující se mezi spletí skříněk vypadali snad ještě sklesleji než já. Celá vykolejená tím, že jsem od 6:00 do 7:23 (příchod do školy) řekla JEN dvě slova, začala jsem se dost unaveně a odevzdaně dobývat do jiné skříňky, po několika vteřinovém snažení mi teprve došlo, že jsem o deset skříněk dál. (Teď mi dochází, že ta dvě slova byla 'čau, jdu'.. Žádnej zázrak) První hodinu jsem s R. prohodila opět tak 3-4 slova (jaká to je stránka?) a tvářila jsem se neskutečně naštvaně. Herečka. Ale potřebovala jsem jí něco nutně sdělit a ona.. šla s O. a prostě.. Dlouhý příběh, někdy napíšu knihu. Dvě knihy. Dvě stě knih.
Zbytek dne pokračoval ne moc skvěle až do příchodu slohové práce. Téma bylo nudné, trapné, příšerné.. Charakteristika je od teď sprosté slovo. Nejdříve jsem chtěla psát o jednom zvláštním človíčkovi, kterého i po těch letech šíleně miluju (J.) První láska a.. Pak mi došlo, že nemám co psát. Jakobych ho neznala. Jen jsem koukala do prázdného papíru a po pěti minutovém záseku jsem nakreslila velké srdíčko (načež jsem si musela vzít nový papír). Jsem si jistá, že kdybych byla někde v klidu, dokázala bych o něm napsat několik stránek, ale představa, že by si to kdokoli četl (a že by si to někdo četl) mě uvedla do stavu, kdy jsem si prostě řekla "NE! Budu psát to nejtrapnější, co mě teď napadne!" A psala jsem o M. I když mě štvala. Mám jí ráda.
Po škole jsem vyrazila s D. vyzvednout své nové dioptrické brýle (které měly být mimochodem ve středu) DETAIL. Jelikož jsem neměla jakési pochybné razítko, brýle mi nebyly vydány a já se s D. toulala po městě. Šli jsme si sednout do letního kina a jen tak rozmlouvali o životech. Úžasně strávené odpoledne.
Po této krásné chvilce mezi triliardou laviček jsem vyzvedla nějakou kartičku do tanečních (POMOC!) a šla domu.
Jsem furt stejná, stále mám ráda závorky a vykřičníky a stále ho miluju. Zvláštní. A nadpiš opět nesouvisí. A článek je bezesmyslu. A nemám ty zas*aný brýle!!!!!
 


A ve vlaku to voní popcornem

21. srpna 2013 v 18:35 | Lorraine
Žijeme, pijeme a opíráme se o rozbitý zábradlí. Nad Labem.

Ráno v pět na nohou, plná energie a negativity. Hned, co si uvědomím, že jsem sebou málem flákla na ledničku rozlévám čaj. Černej. Jen abych zdůraznila, jaká je to škoda. Jo. Tečkujeme, ale to je fajn, hlavně když si po ránu nemůžeme vychutnat obvyklou dávku čaje. Hlavně, když si můžeme vychutnat jen polovinu. A pak píšeme.
Jedeme do Prahy, ve vlaku to vypadá, jakoby se vysypal pytel podivínů. Nebo se koukám podivínskejma očima. O to jde. A vedle mě si sedne kluk. Fakt hezkej. A pak s ním poslouchám Nirvanu a ptám se sama sebe, jestli se to děje (neposlouchám s ním Nirvanu, má nahlas sluchátka, přesně jako já) Po chvíli jedno vyndavá, usmívá se a zvene telefon. Jo, volá s jedním sluchátkem v uchu. A pak odejde a já vystoupím.

Vběhnu do Nirvany, tak nějak v klidu. Automaticky zamířím k pánskejm tričkám.

"Mohu vám nějak pomoci?"
"Ne..."

Po objevení Mejdnů šťastná odcházím do kabinky. Tak nějak, zase pánský, ještě lepší. A hraje Ruby Tuesday a já si zpívám v kabince, hned vedle prodavačky hnijící na židli.

Vylezu. Vrátím.

"Mohu vám nějak pomoci?"
"Asi, máte nějakou Nirvanu? Nebo alespoň Kurta?" (s nadějí v hlase a divným postojem mezi kupou triček)
"Kurta..?! Nevim, Nirvanu máme tady," ukáže na stojan s tričkama plnejch třpytek. Néé!
"Ehm.."

Odcházím k sympatické slečně za pultem. Má fialovo růžový vlasy.

Domů se vrácím s Kurtem v tašce a historickým blokem. A taky se svíčkou ve tvaru srdce. Cejtim se fajn a nic mi neschází. V metru se asi usmívám, protože se na mě divně koukaj. A prostitutka nejsem. A nejsem nějak divná. Asi. Možná.

Čekám na reakci z publika, nic se neozývá, nikdo nepíše, nevim. Musim někam zavítat a něco napsat. Baví mě psát. A chci bydlet v Praze. Nebo v Děčíně. Ale spíš v Praze...

A mám svíčku ve tvaru srdce... jdu jí zapálit a zdeformovat.


Pro tebe... ty nevíš.

Polly chce sušenku

18. srpna 2013 v 18:41 | Lorraine
Živí? Židle. A tak čas utíkal a já seděla v parku na počmáraný lavičce. Se sluchátkama vraženejma do mozku a s jablečnou zmrzlinou v ruce. A všude jinde.

Běhám mezi ostřikovači na zahradě, takhle je to super. Občas to vezmu po silnici do lesa. A fotím všechno, všechno co se kolem děje. Teďka toho moc není, nikdo tu není, nikdy, kdo by semnou běhal a fotil. Všichni jsou pryč a až odjedu já, všichni přijedou. A pak už nebudou prázdniny. Už takhle je to 320 dní, což je hodně. Mezitím se všechno změní. Vlasy už budu mít dávno hnědý, náramků čímdál víc a kalhoty zase roztržený. Venku všechno chytne barvu, budu se topit v napadenejch listech nejrůznější barvy a budu klouzat po bahně. A potom po ledu, budu chytat vločky do očí a venku bude pusto. A už nebudem fotit, protože mi bude zima. Pak ušetřím kapra, vyfotim ohňostroj a přivítám novej rok. A budu se trápit. Pak dlouho nic nebude. Vlastně jo, nejhorší období vůbec. A pak narozky a odpočítávání do konce trápení. A když budou zbývat jen dva dny, vyjdeme si na kopeček a budeme vzpomínat, jaký to bylo, když jsem psala tohle. A budu si to číst. Slibuješ, Lucie?

"Ahoj mé budoucí já."

A reakci si někam zapíšu... bude to něco ve smyslu "co sem to byla?" a nebo to nebude nic. Třeba si to nepřečtu. Třeba nikam nepůjdem, třeba ani nikam nepojedem. A třeba nebudu já.

Nebo budu sedět v parku, ve stínu pod fíky. Budu si s nima zpívat a pít. A pak mi někdo řekne, že jsem šílená a že si mě pamatuje jinou. A že se mu takhle nelíbim. Polibte si.

Tygře, tygře planoucí,
Lesem černým za noci,
Čí ruka nesmrtelná
Tvou hrůznou krásu stvořila?

A když vzpomenu na to, jak jsem tím byla posedlá. Před rokem, časy se mění... Třeba se utopim a pak budu hrdina. A jsem Lorraine, Samantha je největší děvka.

Jsem chudokrevná výsost

10. srpna 2013 v 21:53 | Samantha
V hlavě mám prázdno, projíždím staré fotky, některé jsou až příliš mocné na to, aby mi stále sídlily v mobilu, ale nemám to srdce je odepsat. A tak tam straší a v noci mě budí, s tím, že si je mám prohlídnout. Pak mnou projde duch a já se cítím osamělá. Není nikdo, s kým bych si popovídala. Jakoby byli všichni tak daleko ode mě. Schovávám si starý peříčka a čichám ke starým knihám. Kéž by se to stalo, kéž by těch 328 dní uběhlo rychleji. A chci sušenku ^^

Vláček fičí, fičí, fičí a já se hrabu v pi a v pi a v písečku na hrázi, kde se hrabou cikáni.

A tak to utíká pomalu. Nalhávám si to snad? Depresivní stavy. Loupu starej lak a sypu ještě starší pudr. Je to možný? dvacet dní, celejch dvacet dní, přijde mi to jako včera. Kdy jsme je obsluhovali a nosili šálky.


A pak jsme je strašili, deka na louce a objetí pod pláštěnkou. Není to tak špatný. Fakt. A hudební centrum mělo zavřeno. Chodíme v začarovaných kruzích a hledáme cokoliv, co nás vytáhne. Pka padáme do řeky a chytáme se řas. A nakonec se probudíme. Voda žije!

A vlasy obmotaný kolem krku. Pomalu se mění na ruce. Pomalu se mění na pařáty a škrtí mě.


To protože mě kočky nemaj rády. Jsem chudokrevná výsost..

Další články